Jednoznačně ráj pro zkušené potápěče.
Na ostrov jsem přijel kvůli potápění a upřímně, nevím co bych tu jinak dělal. A asi to tak má víc lidí, protože potápěčských škol a center je tu na každém rohu dosyta.
Lidé na ostrově jsou mnohem víc uzavření, než na sousedním Bali. Žádné noční kluby a divoký noční život tu rozhodně nenajdete. U moře mě překvapilo pár bambusových domků s udusanou hlínou místo podlahy, ve kterých skutečně ještě žijí lidé, nádherné svatyně a deštníky nad hroby na místních hřbitovech (asi aby nebožtíkům nebylo horko).
Pro svůj první ponor jsem si vybral Manta bay a k mému překvapení a úžasu všech jsme hned při prvním ponoru skutečně potkali Manty. A pak i při druhém, třetím a čtvrtém ponoru taky. S mírnou dávkou ironie konstatuji, že je to snad jediné místo na světě, které je pojmenováno podle toho, co tu opravdu můžete potkat. Pro poslední ponory jsem si vybral Crystal bay. To je místo, kam se jezdí za rybou zvanou měsíčník neboli mola mola. A tady jsem bohužel nepochodil ponor to vůbec nebyl špatný, ale mola mola se neobjevila. Další pokusy bohužel zmařilo počasí. Obě tyto místa se nacházejí na jihu ostrova, které je vystaveno silným proudům a pokud se k tomu přidá vítr, vlny jsou příliš velké na to, aby se tady dalo bezpečně potápět. A to je bohužel častý případ, takže své ponory musíte pečlivě plánovat nějakou dobu dopředu. Pokud vám počasí znemožní potápět se na jihu, většinou to pořád ještě jde na severu. I tady jsou proudy, ale jsou většinou předvídatelné a pravidelné. A moře na povrchu není žádná běsnící fúrie. I tak to není ale radno podceňovat.
Dva dny před mým příjezdem na ostrov tu silné proudy odnesli australského instruktora potápění do modrých hlubin širokého oceánu a už ho nikdo nikde nenašel. Pro bezpečnost svojí i svých klientů jsem každý ponor měl u sebe Nautilus lifeline, což je ještě vylepšený PLB (personal locator beacon) v kombinaci se satelitním lokátorem. Jinak ovšem, když se dodržují všechny bezpečnostní opatření, je potápění v proudech docela zábava. Když se řádně vyvážíte, nemusíte toho dělat moc, jen pozorujete okolní krajinu jak z vlaku. To jediné co nejde, je zastavit se a podívat se, a když vidíte něco zajímavého, prostě driftujete dál chtě-nechtě. A v tu chvíli si prostě nemůžete nevzpomenout na hlášku Varla Frištenského " To vám teda nezávidím".