Ostrov ležící v Indickém oceánu, jehož ohromnou výhodou pro cestovatele z EU je, že patří do zámořského departmentu Francie, tedy EU. To znamená, že se výrazně snižuje potřebná administrativa pro vstup do země. Vážně? No, vlastně ne úplně, tedy alespoň ne v době Covidu.
Na úvod musím přiznat, že množství dokumentů, které jsme si museli sehnat pro vstup do země, bylo nekonečné. Ač se jedná o zámořský department Francie a tedy nutná administrativa by měla být minimální až žádná, opak byl v tomto případě pravdou. Krom předpokládaného negativního testu na Covid, jsme si museli sehnat dokumenty o pracovním účelu cesty. A těch papíru není úplně málo. K potápění navíc, oproti běžným praktikám ve světě, skutečně potřebujete lékařské potvrzení. Jak se ukázalo, obstarat si ho narychlo v době pandemie, je taky pěkný oříšek, zvlášť když Váš obvoďák je ko... a téměř Vás nezná. Není však dobré tuto přípravu podcenit. Člověk si zaplatí letenku, dorazí na letiště ve Francii a tam ho prostě nevpustí do letadla. To není zlý sen, ale zkušenost našich německých kolegů, kteří si tak na vánoce místo v tropickém ráji budou drbat hlavu na trzích v Drážďanech.
Letenky jsou v současné době výrazně dražší a můžete počítat s částkou kolem 25 tis. Kč. My jsme si vybrali cestu přes Paříž. Trochu zádrhel je v tom, že se tam musí měnit letiště z Charles de Gaulle na Orly. Dá se využít veřejný autobus, který jezdí cca. po 30 min. za 22 EUR nebo 37 EUR zpáteční a nebo taxi za cca. 60 EUR. Druhý zádrhel zažíváme na letišti. Při odbavení zavazadel je nějaký zmatek a dějí se tam divné věci, tedy takové, které se ostatním cestujícím nedějí. Personál ve Francii tradičně velmi nerad používá 2 světovou řeč - angličtinu a tvrdohlavě se vrací k "nejhlavnější" světové řeči - Francouzštině, což nám příliš nevyhovuje, protože znalost této řeči se u nás omezila na bonjour a merci. Problém je, že jsme si letenku koupili přes KIWI a už jednou jsme s nimi měli jeden hororový zážitek právě se zavazadly, o kterém jsme psali zde: Pozor na GOTOGATE. Nicméně problém se zdánlivě vyřešil a my odcházíme směrem Gate na pasovou kontrolu. Tam zjišťujeme, že nám personál vystavil palubní letenku a tedy i odbavil zavazadla na cizí jméno. Celník nad tím chvilku kroutí hlavou, ale nakonec nás posílá dál, že si tenhle problém vyřešíme při odbavení na letadlo. Jsme u Gatu, ale žádný zaměstnanec tu samozřejmě ještě není. Nedá nám to a vracíme se k pasovce. Jiný zaměstnanec je trochu bystřejší. Telefonicky oznámí tento problém letecké společnosti, ti přichází, odvádí nás, vystavují správnou letenku a my se vracíme. Snad nebudeme mít problém ještě se zavazadly.
Zbytek jedenáctihodinového letu už pak probíhá bez problémů. Probouzíme se téměř na místě. A naše první dojmy? JE TU HORKO A FOUKÁ TU.
konec 1. části.
ZA KORÁLY ČÍHAJÍ ŽRALOCI 2. část
Začíná nám seznamování s ostrovem. Přípravu jsme opět, jak už se stalo našim dobrým zvykem, mírně podcenili, snad abychom nebyli ochuzeni o dech beroucí překvapení. Včasné sbírání informací z různě dostupných zdrojů je důležité, ale považuji je za nudné, zdlouhavé a někdy nedůvěryhodné, zatímco zážitky na vlastní kůži jsou rychlé, překvapující, bolestivé a někdy nebezpečné. No prostě dobrodružství. Na druhou stranu už asi vážně stojí za zvážení, zda si podobné zážitky raději dobrovolně neodpustit.
Ležím v posteli a když se převracím, připadám si jako lenochod. Výrazný pruh oddělující rudě červenou barvu od bílé v místech, kde končí plavky, jasně říká proč. Jenže sakra proč? Používal jsem krém s ochranným faktorem 30 a téměř celou dobu jsme byli ve stínu. Jenže, je to asi tak, jak poznamenala kamarádka: "Vítej na pravém africkém slunci, to není to fakové horské sluníčko z Thajska!" Budu muset být opatrnější a přemýšlím, co všechno dnes ještě bylo špatně.
Z letiště jsme skoro neodcestovali. Důkladná prohlídka celníků při vstupu do země a jejich nechápavé pohledy na naše potápěčské vybavení společně s dokumenty o pracovní cestě, bylo vlastně to nejmenší. Když jsme si vystáli frontu u SIXT, kde jsme měli objednané auto, začali jsme se doopravdy ztrácet v překladu. Problém byl, že jsme nemohli zaplatit jinou, než embosovanou kartou. Nevím jak ostatní, ale já takové karty a tyto problémy z nám ještě z dřevních dob devadesátek. No, nevadí, zaplatíme v hotovosti, kterou jsme si prozřetelně vzali s sebou. Ale ejhle. V hotovosti není možné platit. A začaly nám skutečně horké chvilky. Nehledě na skutečnost, že tady už se angličtinu ani nesnažili předstírat a žádné řešení se nakonec skutečně nenašlo. Díky našemu kontaktu na ostrově nám nakonec auto na půjčení přivezli z vedlejšího města. Nevím, zda se taková informace někde předtím dala dohledat, nebo nikdo ještě takový problém neřešil, ale nás to opravdu zaskočilo.
Jsem rád, že jsme si ubytování našli v SAINT GILLES LES BAINS. Je to na západní straně ostrova, kde jsou pláže chráněné korálovými útesy před žraloky. To je jedno z mála upozornění, které si bereme k srdci. Útoky žraloků na plavce tady nejsou prý úplně výjimečné a tak všechny varovné cedule bereme dost vážně. Trochu jsme na druhou stranu podcenili plavací boty. Písek pálí jako čert a po vstupu do vody vás tu a tam krátce a ostře pozdraví nějaký ten korál. Takže už po prvním dnu moje nohy vypadají jak po loňském teambuildingovém NEVÁHEJ A JDI - FIREWALKINGU. Plavecké boty mám ještě tentýž večer na nákupním seznamu zapomenutých věcí. S nákupy tu není problém, je to vlastně Evropa. Platí se Eurem, obchody tu jsou ty, které známe od nás jako třeba Decathlon a tudíž nemáme problém s nedůvěrou v kvalitu zboží.
Usínám brzy. Jet Leg si vybírá svoji daň a to i když tu v zimě je jen 3 hodinový rozdíl. Bylo toho dnes hodně. Zítra je taky den.
konec 2. části.