Kdy naposledy se Ti přihodilo, že při sledování nějakého filmu Ti mrazilo v zádech. Na plátně se odvíjí scéna, kterou vlastně nechceš vidět. Zakrýváš si nebo zavíráš oči, odkláníš hlavu a stejně Ti to nedá a musíš se podívat. A ta úleva, když všechno dobře dopadne, a když Ti endorfiny zaplaví celé tělo. To všechno my prožíváme mimo sály kin v realitě pod vodní hladinou při setkání s dokonalými predátory - žraloky (odkaz na naši poslední expedici).
Jsme lovci. Našimi zbraněmi jsou kamera a foťák, Naše trofeje jsou videa, fotky a zážitky. To je podle mě to jediné, co Ti zůstane navždy. Na lov vyrážíme do krajů vodní říše, do světa, kde jsme pouhými návštěvníky a kde člověk nestojí na vrcholu potravního řetězce. Z některých setkání máme skutečné mrazení v zádech a když se pak vrátíš na loď, úleva Ti zaplaví celé tělo endorfiny a Ty to nedokážeš zastavit. A protože opravdové štěstí je jen to sdílené, na lodi se tak po úspěšném ponoru odvíjí scénky jako z oslav prvního máje. Všichni gestikulují, mávají a pod nosem mají místo úst rohlíky se zahnutými konci směrem vzhůru k nebi.
Na světě je spousty míst, která bychom rádi v rámci našich expedicí navštívili a spousty druhů ryb, které bychom chtěli potkat. A pak je tu taky spousty omezujících faktorů, které nám často a úspěšně v našich expedicích brání. Jedním z nejběžnějších takových faktorů jsou samozřejmě peníze a čas. Ale pak jsou to také samotní účastníci, jejich běžné životy, vztahy a zaměstnání. A nakonec to nejdůležitější, samotná příroda. A s tou se prostě jen tak nedomluvíte. Můžete samozřejmě podvádět a jít do ZOO, nebo na místa, kde jsou z části divoká zvířata krmena, aby je turisté mohli spatřit, ale to není náš cíl. My chceme zažívat setkání s opravdovými zvířaty ve své skutečné podobě. Na tomto místě jen zmíním, že jsem absolutně proti krmení divokých zvířat, které drasticky mění jejich zvyky (některá zvířata prokazatelně přestala migrovat), biodiverzitu daného místa a v neposlední řadě jejich chování, které může přerůst v agresivitu.
Ne všechny expedice končí úspěchem tedy setkáním se zvířetem, které máme v plánu potkat. Štěstí a příroda v tom hrají prim. Vzpomínám na expedici za kladivouny na jižní Lombok. Naše jakékoli šance i na samotný ponor tenkrát zhatilo opakující se zemětřesení. V době, kdy kousek od nás umírali lidé, nikdo neměl chuť pokračovat. Navíc všudypřítomné obavy z možného tsunami a 6 m vlny byly také dostatečným důvodem pro ukončení celé expedice. A když už Vám příroda dovolí se pokusit dokončit započatý úkol, potřebuješ pořádnou dávku štěstí. A tím jsou možná naše expedice tak vzrušující a o to větší štěstí pak v sobě prožíváme, když se doopravdy zadaří.
Jedna z prvních expedic za žraloky proběhla už v roce 2017. Tenkrát jsme se úspěšně vypravili za žralokem velrybím (odkaz na kraťoučké video, kde se nám podařilo tuhle parybu zachytit na kameru) na Thajský ostrov Koh Tao. Ostrov má několik přízvisek, ale nejvíc mě zaujali dvě: Ostrov potápěčů (krátké video o potápění na Koh Tau) a ostrov smrti (odkaz na článek v Aj). První název je jasný, většina návštěvníků sem míří za potápěním. Traduje se, že je jedno z nejlevnějších na světě a přitom potápění tady je skutečně fajn. Druhé přízvisko mě zarazilo a my jsme to zjistili, až když už jsme na ostrově byli několik týdnů. Upřímně, vědět to dřív, nevím, zda bychom tuto expedici podnikly s takovou bezstarostností. Ostrov si název vykoledoval po sérii záhadných úmrtí a zmizení turistů na ostrově. Musím, přiznat, že atmosféra na ostrově je skutečně trochu jiná, než na jiných místech v Thajsku. Ne, že by lidé byli přímo nepříjemní, ale rozhodně nejsou tak neuvěřitelně otevření a přátelští, jako jinde. A člověk navíc nikdy neví, co se druhému honí hlavou. Místní o těchto událostech neradi mluví a expati, kteří tu žijí a podnikají v potápěčském byznysu téma zlehčují. Pochopitelně. V novinách zase zbytečně zveličují. Pravda možná bude někde uprostřed, ale fakta jsou bohužel příliš krutá a rozhodně nejsou nejmilejší pozvánkou na toto jinak úžasné místo.
Nicméně i přes tato fakta nečekejte na Koh Tau žádnou hrůzostrašnou atmosféru jako v nějakém Hitchkokově trháku. Ba naopak. Převážná většina lidí, které tu potkáte jsou návštěvníci z celého světa. A většinou baťůžkáři. Mladí otevření lidé s touhou poznat celý svět a pak spousty instruktorů a zaměstnanců potápěčského byznysu. Komunita lidí, kteří nemají problém se bavit s kýmkoli nehledě na žádné předsudky o náboženství, původu a nebo něco podobného. Navíc je většinou pojí společná vášeň - potápění. Večery se dají příjemně trávit v místních restauracích a barech třeba přímo na pláži. Na nejzářnější pláži ostrova Sairee beach je několik klubů. Ten nejznámější "Fish bowl" byl v době našeho pobytu místem setkání snad všech návštěvníků ostrova. Od osmi hodin tu živě hráli 4 kluci. Jeden místní bubnoval, druhý místní hrál na kytaru a podle mě to je neobjevený kytarový génius, a dva zpěváci. Ital a Amík. To co a jak dokázali zahrát je neuvěřitelné. Spousty lidí sem chodili jen kvůli nim. Hráli však většinou jen do desíti a pak začínala normální diskotéka a jak vypadá ta už nevím, protože to my jsme většinou odcházeli.
Ostrov Koh Tao nemá své vlastní letiště a tak je cestování sem trochu složitější. Nejjednodušší a taky nejdražší varianta je doletět až na Koh Samui, přes Bangkog nebo Phuket a pak lodí. Nám se letenka z Bangkogu na Koh Samui zdála příliš drahá a tak jsme z Bankogu vyrazili autobusem do Chumphonu a tam odsud lodí. Ušetřili jsme dost peněz zhruba 4 ponory, což jsme za trochu nepohodlí kvitovali. V Bangkogu jsme se přemisťovali taxíkem a protože jsme neměli internet, abychom použili Grab, který tam funguje výborně, museli jsme se poměrně dlouho dohadovat o ceně a to nekončilo ani v autě, když už jsme byli na cestě. To nás trochu děsilo, ale nakonec jsme platili skutečně dohodnutou cenu. Do Chumphonu se dá ale i vyrazit vlakem, což je mnohem pohodlnější a nebo dokonce letět, což je ale zase dražší a nesmyslnější, pokud jsme se rozhodli šetřit. Busem jsme jeli přes noc, cesta trvala asi 6,5 hodiny, které jsme částečně naštěstí prospali. Cesta na lodi je pak už samozřejmě mnohem pohodlnější. Pokud by někoho zajímalo dlouhodobější ubytování, napište nám, rádi poradíme. Jinak krátkodobé ubytování řeší výborně aplikace Agoda.
Další, zatím teprve druhou úspěšnou expedicí za žraloky, byl ostrůvek Malapascua (náš cestopis). Tentokrát chceme potkat žraloky liščí. Ostrůvek opět nemá své letiště a my jsme opět hledali nejlevnější variantu a tou byl autobus z Cebu City a loď resp. lodičky Bangka - typické místní lodě s vahadly. I když v den našeho příjezdu nebylo moře úplně nejklidnější, 25 letý kapitán vypadal při řízení docela jistě a nebo prostě jen zabraly naše přechozí modlitby. Ostrov Malapascua působí na první dojem romanticky. Dlouhé pláže z třpytivě bílého písku jsou vidět už z dálky při příjezdu na ostrov. Hotely přímo na pláži mají ohromný výhled a také ohromné ceny. Takže my jsme bydleli v nejposlednější řadě s výhledem do kurníku u sousedů. Ale uvnitř stejně moc času netrávíme, takže hurá na výzvědy.
Nejdříve jsme oběhli všechny dive centra na pláži a začali vyjednávat o možnostech. Získali jsme poměrně výhodnou nabídku, protože jsme všichni byli instruktoři a v podstatě by s námi neměli mít žádnou práci. Pak jsme zavítali ještě trochu do vnitrozemí a naše předpoklady se potvrdili. Cena byla ještě lepší v základu než po slevách z center na pláži. A nakonec jsme dostali taky ještě slevu. Mírné rozladění nebo spíš jen rozčarování nastalo v okamžiku, kdy nám oznámili, že sraz je ve 4.30 ráno. Ne budíček, sraz na místě.
Ten den jsme ještě stihli vyrazit na malý průzkum ostrova. Dojem byl rozporuplný. Zatímco pláže při příjezdu byli čisté jak po generálce, kousek za obzorem jsme narazili na poměrně slušný, mírně řečeno, nepořádek. To samé se týkalo uliček za hlavní pláží. Téměř jako malá gheta, domky z plechů a bambusu. Pak se ale dovídáme, že to jsou ještě následky tajfunu, který dorazil společně s dárky na vánoce. Uršula si vzala nejen několik domů, lodí, stromů, ale i životů. Ostrůvek se jen pomalu vzpamatovává ale, život jde dál. V současné době mají na ostrově trochu nedostatek klientů, protože hlavní davy turistů údajně pochází z Číny. V současné době však na ostrov Číňany nepouští. Byl jsem u toho, když v přístavu ještě na CEBU byl jeden mladý pár z Číny odmítnut. Zaměstnanec přístavu jim pak ukazoval nějakou ceduli novým zákonným opatřením o zákazu vstupu občanů ČLR na ostrov Malapascua. Měli jsme z toho dost smíšené pocity.
Žádné velké trajdání se nekoná. Budíček ve 4 je silný strašák a nikdo nechce zaspat. Je to neuvěřitelné, ale všech 5 účastníků je ve 4.15 nastoupeno u východových dveří hostelu. Ještě jednou je přepočítám, je přeci jen hodně brzy, jsem rozespalý a stále ještě tomu nemohu uvěřit. Ale jsme tu skutečně všichni. Jdeme na to. Protože je odliv, musíme nasednout nejdříve na malou pramičku, která nás přiveze na Bangku. Pořád je ještě tma. Pojedeme asi hodinu, takže ve mžiku jsou všechna místa k ležení obsazena. Jdu si tedy alespoň pro kávu a připravím si kameru. Třeba se bude hodit. Ten den jsme měli ale opravdové štěstí a pár záznamů těch neuvěřitelných tvorů, za který jsme vyrazili, se nám přeci jen podařilo udělat. Škoda jen té viditelnosti, zvláště na videu je někdy téměř složité rozpoznat, co to tam vlastně plave. A to jsme byli docela blízko. V jednom okamžiku možná až moc blízko. Tak blízko jak jen mají bílé od hnědých spoďárů. Nic se nestalo, ale ... . Však víš :-)
Doufám, že se Ti článek nebo naše videa líbila a pokud Tě něco zaujalo, napiš. Budeme rádi a pokud budeme umět, rádi poradíme. Ahoj M.