Rudé moře a potápění je jako finančák a vosina v zadku. Prostě obé patří k sobě.
Dovolím si tvrdit, že Sharm El Sheik je jedno z nejbezpečnějších dovolenkových destinací vůbec. Místní, kteří mají to štěstí, že zde smí pracovat, jsou víceméně prověření vyvolení. Celá oblast je uzavřena, všichni příchozí jsou kontrolováni a místní zdaleka nejvíc. Pokud sem přijedeš za potápěním, pak si tu prožiješ pocity Alenky v říši divů. A já tu přesto všechno nechtěl zůstat.
Tak pěkně popořádku. Přijel jsem kvůli potápění a to je tady opravdu výjimečné. Mohu se potápět přímo z pláže a přesto nešidit své potápěčské zážitky a touhy. Každým ponorem byť na stejném místě, objevuji něco nového. Tady pár záběrů z pláže Na´ama Bay. Už už se chystám prohlásit, že to je dokonalé, když pak vyrážíme za potápěním lodí. Hm, laťka putuje samozřejmě ještě výš. Nejznámější oblastí u Sharmu pro potápění je Tiran (osobně nejsem velký fanda kvůli obrovskému provozu) a Ras Mohamed. Pro mě absolutní top, můj tip je pak Shark and Yolanda Reef a SS Thistlegorm. Z vody prostě nechceš ven (a to je sakra prosinec).
Voda má 22 stupňů, na můj vkus trochu ledárna a zlý jazykové tvrdí, že v teplých vodách léta je to tu ještě barevnější a ryb mnohem víc. Cože? Ryby a korály jsou tu všude. Všechno je to neuvěřitelně barevný. Celkem běžně se potkáváme s nějakou tou želvou, s Napoleony tedy Pyskouny vlnkovitými (bože ty české názvy mě zabíjí), krokodýlí rybou což je zploštěnec Beaufortův (už jsem říkal, že mě české názvy zabijí?), murény, rejnoky, perutýny, trubkotlamky (už jsem říkal, že mě … ale nic). Trochu překvapivě jsme během 3 měsíců nepotkali nic velkého. Žádný žralok, delfín, nebo manta. Velká byla nakonec jen touha vypadnout odsud.
Z vody holt totiž taky někdy musíme na souš a tady nás začíná konfrontovat egyptský svět. Cizinci, kteří do Egypta jezdí, jsou všichni nesmírně bohatí a tak mají povinnost odevzdat část svých peněz každému egyptskému občanovi, kterého potkají a nebo alespoň zdálky uvidí. A této povinnosti podřizují vše (Egypťani, ne cizinci). A tak tu nás všichni pokřikují, nebo se s námi dávají do hovoru, než na nás začnou pokřikovat, tedy pokud nic nekoupíme. Čím si slušnější, tím horší, tedy pro nás. Egypťanům je to fuk. Kdybys náhodou neposlouchal, nebo jen dělal, že neposloucháš, klidně Tě čapnou za ramena, aby si Tvoji pozornost zasloužili. Máš jim přece odevzdat část svých peněz. Všem. Copak jsi už zapomněl?
Z každodenních bojůvek o naše drobné se stává rutina. Autobusák zapomíná vracet drobné, a doufá, že si o ně neřeknu. Když jo, pak najednou nerozumí. Prodavač v obchodě s potravinami zase drobné nemá, tak mi místo drobných dává žvýkačku. Nedej bože, když se žvýkačkou v tom samém obchodě zkoušíme platit my, to bohužel nejde. Platíme tedy bankovkami a místo drobných dostáváme ... žvýkačky. Taxikář je celosvětová klasika, to snad ani zmiňovat nemusím. Zjišťuju, že kolega mi lhal ohledně peněz. Ptám se ho na to, dívá se mi do očí a ptá se no a co? V jeho očích jsem nevěřící, takže no a co?!
Na druhou stranu se v Sharmu hodně investuje. Z letiště do města se upaluje čtyřproudou dálnicí, téměř stále prázdnou a s osvětlením napájeným soláry. Jako by Sharm byl výkladní skříní Egypta. Téměř každý měsíc je tu nějaká světová konference. To vyžaduje nadstandardní bezpečnostní opatření, která tu ale taky skutečně jsou. Takže se tu cítím opravdu bezpečně, nicméně stále nekomfortně. Hledám pláž. Téměř všechny jsou soukromé, patřící nějakému hotelu. Jen výjimečně jsou některé veřejné, ovšem samozřejmě za odpovídající vstupné. Až z pláže půjdu domů, po cestě na mě budu pokřikovat taxikáři, obchodníci ze stánků a z prodejen, naháněči restaurací, budu se dohodovat s autobusákem a pak s pokladním potravin.
Relativně v klidu jsme na hotelu a absolutně v klidu na lodi. Takže pokud ještě kdy pojedu do Egypta, zřejmě zvolím variantu potápěčského safari.
